Optimalizace časového hospodářství

Snaha zvyšovat produktivitu práce a snižovat osobní náklady se projevuje i rostoucím zájmem o měření a objektivizaci spotřeby živé práce a stanovení potenciálních úspor času. Jedním z předpokladů úspěchu je rozhodný přístup k optimalizaci časového hospodářství.

Z historického vývoje známe celou řadu postupů a technik, od těch méně přesných, jako jsou hrubé odhady, kvalifikované odhady či historická empiricky zjištěná data, až po ty exaktnější, časové studie pomocí přímého měření (metoda rozborově chronometrážní, snímek pracovního dne nebo operace aj.), nebo systémy předem určených časů (metody MTM, MOST a jejich odnože). Zásadní význam zde má přesnost a pracnost použitého postupu měření. V drtivé většině českých podniků se stále používají především techniky přímého měření - nejčastěji pomocí stopek a videotechniky.

VÝHODY A VÝSTUPY MĚŘENÍ PRÁCE

Výhody časového snímání operací pomocí videotechniky a následné vyhodnocení videozáznamů oproti využití stopek lze spatřovat v tom, že:

• analyzované operace lze rozfázovat na jednotlivé dílčí činnosti,
• neproduktivní a ztrátové časy je možné přesně vyhodnotit a zaměřit se na jejich následné odstranění nebo minimalizování,
• je možné snímání více pracovníků najednou a monitorování jejich případné kooperace,
• je možné stanovení norem i při vícestrojové obsluze,
• kamera je pro snímané pracovníky přijatelnější než stopky - po určité době si prakticky neuvědomují, že jsou kamerou snímáni, výsledek více odpovídá běžné skutečnosti,
• časy lze kdykoliv dokladovat.

Na druhou stranu tento způsob měření spotřeby živé práce a jeho následné vyhodnocení je časově mnohem náročnější než při použití stopek.

Výstupem "měření živé práce" jsou v převážné většině normy spotřeby času. To jsou v zásadě předpisy, které vyjadřují a určují předpokládanou nezbytnou spotřebu živé práce vynakládanou ve výrobě na určitý pracovní úkol (činnost). Jednotlivé operace jsou časově vyhodnocovány podle logických časově ohraničených úkonů obsluhy případně stroje (např. přivezení materiálu, příprava pro zpracování dávky, vložení dílu do stroje, vlastní operace, odložení a zabalení, evidence výroby, odvezení dávky). Takto časově rozpracované úkony a jejich časy nazýváme normativy. S jejich pomocí se stanovují normy času, normy množství a normy obsluhy. Normativy času slouží také pro optimalizaci organizace ve výrobě a jsou využitelné pro stanovení norem u nových nebo inovovaných výrobků.

OBJEKTIVNÍ MÍRA SPOTŘEBY PRÁCE A ČASU

Při stanovování norem spotřeby práce je vždy třeba postupovat tak, aby uvedené normy (výkonové normy, normy obsluhy, normy množství) vyjadřovaly optimální míru spotřeby práce a objektivně určovaly výkon každého pracovníka, případně strojního zařízení.

Optimální časové hospodářství musí v zásadě odpovídat:

• Požadované kvalitě výroby a práce - výkony pracovníků uvedený požadavek v podstatě naplňují. Velice přísné požadavky na trhu výrobků jinou možnost prakticky vylučují.
• Průměrnému stupni pracovní zručnosti a intenzity práce v návaznosti na kvalifikaci a zapracovanost pracovníka - tato oblast bývá v praxi velmi podceňována. Spotřeba živé práce při "najetí" nového výrobku nebo linky je prakticky vždy odlišná od běžné praxe. A právě při tomto "najíždění" se mnohdy provádí měření pracnosti, se kterým se dále kalkuluje.
• Plnému využití pracovní doby, což je stále zneužíváno. Normy často neoficiálně řeší i organizační nedostatky. Setkáváme se s případy, že fond pracovní doby je záměrně snížen o očekávané ztráty času z titulu poruchy zařízení. Často dochází k přečerpání času obecně nutných přestávek, což se mlčky toleruje, stejně jako osobní ztráty času (pozdní příchody i předčasné odchody z pracoviště). Samostatnou kapitolou pak je tolerance ztrátových časů při řešení víceprací a čekání (hledání pomůcek, oprava chyb, nevhodná organizace mezioperační manipulace).
• Bezpečnosti a ochraně zdraví při práci - v praxi se poslední dobou nesetkáváme s nedostatky tohoto charakteru. Úroveň techniky a dodržování hygienických a bezpečnostních norem v dané oblasti je vysoká.

Z hlediska potřeb normotvorné činnosti je nutné stanovit také souhrnné údaje času směnové práce a obecně nutných přestávek. Jde o časy pracovních úkonů, které se vztahují k zajištění správného a nerušeného průběhu práce během směny. Z těchto údajů a délky pracovní doby lze odvodit směnovou úroveň času práce pracovníka. Pro potřebu optimální pracnosti je pak stanoven koeficient směnových časů pracovišť.

Jaké výsledky objektivizace spotřeby živé práce můžeme očekávat? Praktické zkušenosti jednoznačně ukazují na stále vysoké rezervy ve využití lidského faktoru, na nesrovnalosti mezi skutečným a objektivním čerpáním spotřeby práce. Pokud jde o analyzovanou úroveň norem pracnosti v rozdělení na jednotlivé podnikové činnosti, potenciální možnosti úspor, které vycházejí jako průměr z výsledků našich dosavadních řešení, ukazuje obrázek.

SKRYTÉ REZERVY ÚSPOR

Úroveň současně platných norem pracnosti u operací hlavních výrob se nejvíce přibližují optimálnímu stavu. To ale neznamená, že tato oblast neskýtá možnost zproduktivnění výroby. Většinou se ukazuje možnost zvýšit produktivitu práce o 5-15 %, především ve výrobách s vysokým podílem ruční práce. Početní stavy pracovníků provozních údržeb běžně nedosahují objektivních hodnot. Příčin je mnoho. Jednou z nich je náročnost tvorby norem vzhledem k rozmanitosti podmínek a malé opakovatelnosti práce. Analyzování úrovně živé práce ve skladovém hospodářství, ale i v oblasti manipulace s materiálem je standardní ukázkou rozdílnosti pojetí objektivity. Rozsahy úspor v rozmezí od 15-35 % jsou nejčastějšími případy zvýšení produktivity v uvedené oblasti. Přínosy plynou i z optimalizace skladových ploch. I ty jsou nedílnou součástí snižování nákladovosti výroby.

Zkušenosti z odborné pomoci možná překvapí rezervami, které lze takto odkrýt a následně využít. Důsledné a cílené analýzy racionalizace práce jsou toho důkazem. Provádění těchto analýz je však podmíněno metodickým, technickým a diagnostickým vybavením.

Optimalizace časového hospodářství může tedy být efektivním přístupem k řešení otázek zvyšování produktivity práce ovlivňující ekonomiku podniku.

Ing.David Holinek
autor článku